Já putoval, jak chodí si
nad krajem mráček zatoulaný,
když náhle spatřím narcisy
jak skvoucí přelud : na vše strany
okolo jezera se skvěly
a zlehka k tanci ukláněly.
Jako se táhnou nad lesy
míhavé hvězdy dráhy Mléčné,
tak obtáčelo procesí
zátoku v řadě nekonečné:
na deset tisíc jich tam stálo
a v tanečku se natřásalo.
Jezerním vlnám bledl třpyt
před rejem zlatých tanečníků.
Jak bych se mohl netěšit
z tak rozjařených společníků!
Dívám se - ale nemám zdání,
jaké v nich najdu požehnání:
Vždyt´nejednou, když uléhám
v náladě teskně zádumčivé,
najednou před sebou je mám,
chvějivě třpytné, jako živé -
a srdce, rázem plné krásy,
s narcisy o tanec se hlásí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat